Kdo je kdo
Před nedávnem jsem v rámci psaní své závěrečné práce navštívila léčebnu v Bohnicích. V podstatě je to krásný areál - kousek zeleně ve městě.
Při svém usilovném hledání budovy č. 7 jsem se setkala se zvláštní postarší dámou. Snad bych si jí ani nepovšimla, když by mne sama neoslovila slovy: "Nechtěla byste si něco vybrat?" V ruce držela několik igelitových tašek a s úsměvem se na mě dívala. "Víte, říkají mi tady Bonbónová babička, a pokud chcete, můžete si něco vybrat pro sebe i pro své blízké." Stačila jsem říci pouze: "Aha, Bonbónová babička, tak to asi máte ráda bonbóny." Překvapila mě, nevěděla jsem, co říci. Milá dáma brala mou odpověď jako souhlas a začala prohledávat své tašky. Přitom jsem se dozvěděla, že ona sama bonbóny jíst nemůže, protože má cukrovku, ale strašně ráda bonbóny někomu dává. Konečně našla to, co hledala. Z jedné tašky vytáhla další a pak mi s úsměvem podávala bonbón. "Vám dám žlutý", povídala spiklenecky. Chtěla jsem se zeptat, proč právě žlutý, ale raději jsem jen slušně poděkovala a strčila sladký dárek do kapsy. Chtěla jsem již odejít, ale tajemně se ke mě naklonila a poprosila, zda bych jí nemohla říci své jméno. Prý stačí křestní, jen aby věděla, komu ten svůj bonbón dala. Přemýšlela jsem o tom, co to má všechno znamenat, ale pak jsem jí své jméno prozradila a čekala, co bude dál. Vzala mou ruku do své a začala mi přát: "Přeji Vám všechno nejlepší k 11. červenci." Pak se otočila a pomalu odcházela pryč. Zůstala jsem stát na místě a nevěděla, co mám dělat. Ještě nikdy se mi nestalo, aby mi někdo přál ke svátku půl roku předem.
Uvědomila jsem si, že ta zvláštní paní mi dala více než jen obyčejný žlutý bonbón. Dala mi dobrou lekci. Byla jsem to já, kdo ze začátku pochyboval o jejím zdravém rozumu, teď jsem si nebyla jistá tím, kdo je kdo. A tak si kladu otázku: "Co dělá člověka rozumným? Jeho oblečení, vzhled, způsob komunikace, chování, počet tašek, počet bonbónů na rozdávání? Těžko se to vysvětluje, že... Tak nosím svůj žlutý bonbón v kapce, třeba se bude někdy hodit...